Roberto
Martínez

Do Mazunte jsem přijel na dva týdny a jsem tu osm let. Předtím jsem fotil svatby v Monterrey —klimatizované sály, harmonogramy na minutu, dvě stě fotek téhož přípitku— a z autobusu jsem vystoupil s foťákem a batohem. Zpáteční jízdenku jsem si nikdy nekoupil.

Tady jsem se naučil pracovat jinak. Bez blesku, bez asistenta, bez spěchu. Světlo pobřeží udělá polovinu práce a druhá polovina je čekání: až slunce klesne, až se rozpustí vlasy, až člověk zapomene, že držím foťák. To, co přijde po tom čekání, má cenu.

Na obvyklé svatby do Monterrey jezdím dál a pořád mám nejradši focení, u kterých nikdo přesně neví, co se stane. Retreaty, páry, které jsem poznal při potápění, lidi, kteří zpívají na pláži. Příroda není pozadím mých fotek: většinou je důvodem, proč vůbec vznikly.

Soulpic jsem já. Žádné studio, žádný tým, žádné balíčky ve třech úrovních. Je tu foťák, hodně času stráveného chůzí a představa, že dobrá fotka má blíž k rozhovoru než k focení.